Zakarpatská Ukrajina 1998 a 2007

První skromné doklady o osídlení pocházejí z doby kamenné. Později do karpatské kotliny pronikli Skytové, Keltové a geto-dácké kmeny. Slovanské osídlení oblasti je doloženo už z 8. století. Počátkem 10. století obývali Slované podstatnou část území dnešní Podkarpatské Rusi. Od konce 10. století však začali území postupně ovládat Maďaři, pro které severní a východní horská pásma představovala účinnou ochranu uherské říše před nájezdy divokých kočovníků z východu.

Ve 14. století přicházejí do jižních oblastí země první kolonisté (Němci a Rumuni), další se začali usazovat převážně v horských hraničních oblastech. Byli to převážně Rusíni, kteří se věnovali hlavně pastevectví a zaujímali svým způsobem privilegované postavení hraničářů (podobně jako u nás Chodové). V rámci Rakousko-Uherska patřila země do tzv. Zalitavska (uherské části říše). I když se uherská vláda pokusila v 19. stol. o základní hospodářské reformy, situaci v zemi to příliš nezměnilo.

Bída, hlad a utrpení vyvolaly vlnu emigrace Rusínů, zejména do USA. Koncem 1. světové války jich v USA žilo skoro 400 000, tj. skoro stejně jako doma. Právě tito emigranti se nejvíce zasloužili o připojení podkarpatského území k tehdejšímu Československu, stejné rozhodnutí přijala 8. 5. 1919 i Rusínská národní rada v Užhorodě. Formálně došlo ke spojení „Saint-Germainskou smlouvou“ z 10. 9. 1919 a soužití trvalo do roku 1939. Největších úspěchů bylo dosaženo ve školství a vzdělání. Osvěta pronikla i na dříve opomíjený venkov.

Po politickém osvobození se československá vláda pustila do řešení problémů hospodářských, sociálních a kulturních. V rámci pozemkové reformy, která byla zahájena v roce 1922, bylo rozděleno podkarpatským zemědělcům téměř 60 000 hektarů půdy. Podpora pastevectví a zpracování mléčných produktů směřovala k řádnému obhospodařování poloninských luk. Druhou nejdůležitější složkou prvovýroby bylo lesnictví. V tomto odvětví našlo obživu 8% obyvatelstva. Budovaly se cesty a lesní železnice, došlo k úpravě a regulaci vodních toků. Kromě těžby dřeva a jeho přímého exportu (vorařství) nastal rozvoj místního dřevařského průmyslu. Kromě toho se rozvíjel i průmysl lihovarnický a těžby kamene.

Největších úspěchů dosáhla československá vláda oblasti školství a vzdělávání. K pozvednutí kulturní a vzdělanostní úrovně místního obyvatelstva ve velké míře přispěli čeští učitelé, lékaři, úředníci, četníci, železničáři apod.

Po mnichovském diktátu získala Podkarpatská Rus dlouho slibovanou autonomii, ale už v listopadu 1938 bylo nuceno okleštěné Československo podstoupit její jižní část Maďarsku. Po odtržení Slovenska a obsazení českých území Německem vznikla v březnu 1939 tzv. Zakarpatská Ukrajina, ale byla za několik dnů obsazena vojsky horthyovského Maďarska. Tato okupace trvala až do konce války. V koncentračních táborech našlo smrt na 100 000 Židů, 40000 Romů, tisíce Rusínů bojovalo za osvobození své vlasti jako příslušníci 1. Československé samostatné brigády v SSSR.

Na podzim 1944 byla podkarpatská Rus osvobozena a obsazena Rudou armádou. I když na osvobozeném území začala takřka okamžitě fungovat československá administrativa, její faktickou činnost sovětské úřady všemožně ztěžovaly. Zmanipulované volby do národních výborů (povolena byla jen činnost komunistické strany) proběhly zcela v sovětské režii. Obdobným způsobem získal 26. 11. 1944 jednomyslnou podporu manifest, požadující připojení Zakarpatské Ukrajiny k Ukrajinské socialistické republice. Vzápětí začaly vznikat podle sovětského vzoru bezpečnostní orgány, tisíce lidí, v té době ještě československých občanů, byly transportovány do sovětských pracovních táborů. Licoměrné sliby a stupňující se Stalinův nátlak vedly českou vládu k podepsání dohody (v rozporu z Československou ústavou), podle které se stala Podkarpatská Rus, od konce roku 1944 obsazená Rudou armádou, součástí SSSR. Smlouva byla podepsána 29. června.

V roce 1991 se Sovětský svaz rozpadl a bývalá Podkarpatská Rus se stala Zakarpatskou částí Ukrajiny. V prosinci roku 1991 proběhlo v Zakarpatské oblasti referendum, v němž se 78% voličů vyslovilo pro autonomii oblasti. Tento požadavek však nebyl zakotven v novelizované ústavě z roku 1996.

 

Celou Podkarpatskou Rusí prochází horský systém Východních Karpat, který na hranicích se Slovenskem navazuje na Západní. Karpaty. Na východě země se tento masiv stáčí k jihu a dále pokračuje na rumunském území až k Dunaji. Pro tyto hory je typická pásmová stavba s východo-západní orientací: tři sníženinová pásma a se střídají se dvěma horskými pásmy. Pro pásma sníženin je typické řídké zalesnění a husté seskupení obcí a osad. Hory jsou naopak hustě zalesněny a pro horní partie jsou typické travnaté poloniny. Flyšové pásmo, které dostalo pojmenování Poloninské a Lesnaté Karpaty, je tvořeno převážně pískovci a břidlicemi. Sopečné pásmo ve střední části země netvoří souvislý horský hřbet, ale skládá se z několika samostatných skupin, seskupených hustě za sebou v jedné řadě.

Také vodopisná síť je zcela jednotná a ucelená. Zatímco pásemná pohoří  a sníženy mají východo-západní orientaci, hlavní říční údolí jsou orientována severo-jižním směrem. Všechny větší řeky, s výjimkou Boržavy, pramení těsně u severních hranic země, protékají od severu k jihu a tam se spojí s Tisou. Tisa je řekou druhého řádu a je univerzálním sběračem vody ze všech toků země.

I přes velkou hornatost nejsou na Podkarpatské Rusi téměř žádná jezera. Největším je Siněvirské jezero v pramenné oblasti řeky Terebla. Je jen 500m dlouhé, uzavřené  morénou ledovcového původu. Další malá jezírka najdeme na polonině Svidovec a v oblasti  Černé hory.

Ještě před 2. svět. válkou zde bylo asi 25 umělých vodních nádrží, tzv. klauzur nebo hatí, zvláště na horních tocích Tisy, Terešvy, Terebly.

 

Fotografie zobrazíte kliknutím na obrázek.

 

Foto © David Hainall

 

 

 

Kontakt

David Hainall Heřmanův Městec
IČO: 88710521
777623518 david.hainall@gmail.com